úterý 4. května 2021

MAGICKÁ KVĚTINA / úterý, středa, čtvrtek PVV

Květiny jsou odnepaměti jedním z nejsilnějších uměleckých symbolů.

Mandragora lékařská
 (Mandragora officinarum, syn. Mandragora officinalis) neboli pokřín obecný je jedovatá středomořská rostlina z čeledi lilkovitých, nejznámější z šesti zástupců rodu mandragora. Ve středověku byla v Evropě používána v čarodějnictví a magii pro své psychoaktivní účinky jako delirogen; zvláštní význam jí byl přikládán také kvůli zvláštnímu tvaru kořene.



Mandragora byla v starověké Palestině a Egyptě považována za rostlinu lásky. V Bibli je zmiňována v Genesis a Písni písní jako „jablíčko lásky“. Také Řekové ji považovali za afrodisiakum. Léčivé účinky rostliny jsou zmiňovány v egyptském Eberském papyru (přibližně 1550 př. n. l.). Pro své narkotické účinky byla využívána v antice jako anestetikumHippokratés doporučoval mandragoru na nemoci žlučníkuPlinius starší jako anestetikum a lék na hadí uštknutí. Avicenna jí uvádí také jako anestetikum, ale také jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další lékařské využití patřilo užívání zahuštěné šťávy jako masti na spáleninyotoky či pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.

Ve středověké Evropě byla využívána ve formě odvaru ve víně jako hypnotikum a anestetikum a také na léčbu ženské neplodnosti. V Evropě se však mandragoře přisuzovala především čarodějná moc, odvozená z tvaru kořene jež připomíná lidskou postavu (Alraunmännchen, Erdmännchen, Erdweibchen). Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská, z nichž ženská byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, jež navozovaly halucinace o létání. Z toho nejspíše vychází německý název „Hexenkraut“, tedy čarovná bylina. Rostlina také byla součástí „nápojů lásky“. 






Květiny jsou odnepaměti jedním z nejsilnějších uměleckých symbolů.
 










INSPIRAČNÍ VÝZVA:
NAKRESLI MAGICKOU ROSTLINU Z ČARODĚJNÉ KNIHY

pondělí 3. května 2021

SVĚTLO A SKLO / design svítidla / pondělí A+B, čtvrtek A, pátek A+B

Sklo

Na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu čeští skláři ohromili svět využitím výtvarných možností skla, nejen v oblasti designu, ale především v solitérních objektech. Díla Reného Roubíčka, Jana Kotíka, Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové vystavená v československé expozici představovala přelom v pojetí sklářské ateliérové tvorby. Roubíčkova abstraktní prostorová kompozice z barevných, za žhava tvarovaných a různými technikami zpracovaných skleněných elementů na kovové nosné konstrukci, později nazvaná Sklo - hmota - tvar - výraz, získala od mezinárodní poroty Grand Prix. Variantu bruselské kompozice Roubíček vytvořil v roce 2003 a daroval ji do sbírek Národní galerie Praha. https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_9122

René Roubíček (23. ledna 1922 Praha - 29. dubna 2018 Praha[2]) byl český umělecký sklář a sklářský výtvarník. Patřil mezi přední postavy českého sklářství, podílel se například na československém pavilonu na Světové výstavě 1958.[3][4] Byl vedoucím Borského skla, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze, spolupracoval s firmami CrystalexMoserLasvitPreciosa a řadou skláren. Byl poručníkem designéra Bořka Šípka,[5][6][p 1] kromě toho byl členem Umělecké besedy a BILANCE (tvůrčí skupina užitého umění). Žil a tvořil střídavě v Kamenickém Šenově[p 2][p 3] a Praze.[7]

Stanislav Libenský (27. března 1921Sezemice – 24. února 2002Železný Brod) byl český sklářský výtvarník, sochař a pedagog.

Ještě za svého života se stal legendou. Jeho pedagogická práce a sklářské umění vytvářené téměř půl století v nedílné spolupráci s jeho spolupracovnicí a partnerkou Jaroslavou Brychtovou proměnily osobnost Stanislava Libenského v autoritu, které si dodnes váží celý odborný svět. Přispěl výrazným osobním vkladem k formování vývoje moderního uměleckého skla a měl velký podíl na tom, že tzv. skleněná plastika patří v současnosti k nejznámějším reprezentantům českého výtvarného umění v zahraničí.

Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský: Kontakty (1987), původně ve stanici metra Národní třída, dnes v Muzeu Stanislava Libenského v Železném Brodě

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/pavel-karous-zivot-a-doba-sklarske-umelkyne-jaroslavy-brychtove-40321523

Podnik založil v roce 2007 liberecký rodák Leon Jakimič[7][8]. Název společnosti vznikl spojením slov "láska" a "svit".[9]

V roce 2018 získala společnost na Milan Design Week hlavní cenu za výstavu "Monster Cabaret", na které představila v divadle Teatro Gerolamo kolekci skleněných monster.[10] Světoví i čeští designéři dostali zadání zhmotnit ve skle svá monstra, děsy a běsy. Výsledkem byla rozmanitá kolekce sedmnácti monster. Na kolekci spolupracovali světoví umělci a designéři jako Alessandro Mendini či Daniel Libeskind. Na kolekci se podílely i čeští skláři další umělci. Do kolekce přispěl Vladimír Kopecký či René Roubíček, jehož zelený "Marťan" je jednou z posledních skleněných soch, které vytvořil. 

Stanislav Müller pro LASVIT: 



https://www.stanislavmuller.com/ 

Světla Lasvit ve stanici BurjJuman v Dubajském metru

Od roku 2011 je uměleckým ředitelem firmy Maxim Velčovský, ve stejném roce získala firma ocenění výrobce roku na cenách Czech Grand Design.[11] V roce 2012 obsadila firma v téže kategorii druhé místo.[12]

Od roku 2008 je společnost na arabském trhu, kde založila pobočku v Dubaji a začala realizovat zakázky na Blízkém východě.[13] V roce 2019 měla firma deset mezinárodních poboček rozmístěných po EvropěAsii i USA.[14] Hlavní výrobní závod (sklárna) firmy je v Novém Boru; další továrny na doplňkové kovové součásti a montáž skleněných instalací se nacházejí v Mladé Boleslavi (Lasvit MB s.r.o.), dále v polských Pisarzowicích poblíž Lubaně (Lasvit Polska Sp. z o.o.) a v čínské Šanghaji (Lasvit Shanghai, Ltd.). Ředitelství sídlí v Novém Boru (před rokem 2011 to bylo v Milovicích-Mladé), kde LASVIt v červnu 2019 otevřel novou centrálu. Toto sídlo vzniklo spojením dvou roubenek z 18. století s novostavbami - černým a skleněným domem.[15] Sídlo je dílem architektonického studia ov architekti (Jiří Opočenský, Štěpán Valouch).[5]

Světlo










INSPIRAČNÍ VÝZVA:
NAVRHNI A NAKRESLI SKLENĚNÉ SVÍTIDLO DO LIBOVOLNÉHO PROSTORU

(POKOJ, HOTELOVÁ HALA, KONCERTNÍ SÁL)
Jak na to: 
- vyber si místnost, interiér, kde skleněné svítidlo bude
- pracuj s místem a účelem










OBORY UMĚLECKÝCH ŠKOL / UŽITÉ UMĚNÍ A ŘEMESLA 
https://www.stredniskoly.cz/obor/konstrukce-a-tvorba-svitidel.html

úterý 27. dubna 2021

ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO - ARACHNÉ / úterý + čtvrtek PVV

Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. 

Přísloví ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO konstatuje zkušenost, že ten, kdo je manuálně zručný a ovládá nějaké řemeslo, nemusí mít strach o svou budoucnost, protože má uplatnění jisté.

https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/moravska-gobelinova-manufaktura.A121227_160501_architektura_rez 

Arachné (latinsky Arachne, z řeckého ᾰ̓ρᾰ́χνη arachné „pavouk“) je postava z Ovidiova díla Proměny, dívka jež vyzvala Athénu[pozn. 1][1] na soutěž v předení, za což byla potrestána proměnou v pavouka.


Arachné byla dcerou pastýře Idmóna z Kolofónu v Lýdii a vynikala v předení. Počala tvrdit že je v tomto umění lepší než Athéna a nepřiznávala této bohyni žádnou zásluhu na svých dovednostech. Athéna se jí tedy zjevila v podobě staré ženy a řekla Arachné že se nemůže měřit bohům a aby prosila bohyni o odpuštění, dívka však trvala na své převaze a vyzvala Athénu ať se nevyhýbá soutěži. Poté bohyně sňala svůj převlek a soupeření o nejlepší tapisérii počalo – Athéna na té své vypodobnila bohy v jejich velikosti, zatímco Arachné milostná dobrodružství bohů. Athéna uražena dokonalostí dívčina díla a jeho námětem Arachninu tapisérii roztrhala, dívku fyzicky napadla a ta se ze zoufalství oběsila. Athéna poté s jistou lítostí i doznívajícím hněvem oběšenou pokropila vytážkem z Hekatiných bylin a proměnila v pavouka jež věčně přede své sítě.

Pavučina je síť na chytání hlavně létajícího hmyzu, kterou vytvářejí pavouci snováním lepkavého vlákna. Pavoučí vlákno má vynikající pevnost a pružnost, lze je roztáhnout až na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhlo. Každý pavouk vytváří několik druhů vláken, které užívá různým způsobem. 
Neexistuje žádný pevný vztah mezi klasifikací pavouků a typem pavučin, které vytvářejí: druhy ve stejném rodu mohou vytvářet velmi podobné či výrazně odlišné pavučiny. Totéž platí o chemickém složení pavoučích vláken. Vzájemně podobné techniky vytváření pavučin nejčastěji vznikají konvergencí. Většina pavouků snová nekruhové pavučiny, přičemž se předpokládá, že kruhové pavučiny jsou evolučně starší.

Tapisérie jsou tkané koberce, pokrývky či potahy, převážně nástěnné, podle pařížské manufaktury nazývané také ekvivalentním termínem gobelíny. Podle manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině je označení špalier odvozeno ze staroněmeckého termínu Spalier.

Tapisérie mívá různé funkce: reprezentační, estetickou dekorační, praktické účely tepelné a akustické izolace interiéru, případně opticky odděluje místnost.


INSPIRAČNÍ VÝZVA:
kresba: Bohyně Athéna a ARACHNÉ (tkadlena nebo proměněná v pavouka)

Inspiraci najdeš v řecké báji (můžeš vlastním způsobem nakreslit ilustraci příběhu),
v díle 
Louise Bourgeois (Maman) nebo v prosté informaci o pavučině, pavoucích...






 



Louise Bourgeois byla surrealistická umělkyně narozená v Paříži v roce 1910. V roce 1938 se se svým manželem, historikem umění Robertem Goldwaterem, přestěhovala do New Yorku, kde žila a pracovala až do své smrti ve věku 98 let. život. V souladu s tím se nezdržovala na newyorské umělecké scéně a až později získala pozornost a slávu svého umění. Dnes je Louise Bourgeois nejlépe známá svými sochami a instalacemi. Jako žena je považována za moderní průkopnici v této oblasti a je známá jako ikona feministického umění . Ačkoli sochařství a instalace jsou hlavním dílem umělkyně, byla také malířkou a grafičkou.

Práce Louise Bourgeois vyprávějí o tématech rodiny, sexuality a těla . Jsou prostoupeni zraněními a ztrátami. Louise Bourgeois ve své práci odráží bolest jejího dětství a jejího vztahu s rodiči. Její rodiče byli tkalci, kteří provozovali ve svém domě ve francouzském Choisy-le-Roi dílnu na opravy koberců s přibližně 25 zaměstnanci. Zatímco vztah umělkyně s matkou v dětství byl velmi vřelý, její vztah s otcem byl nesmírně obtížný. V několika rozhovorech umělkyně opakovaně zdůrazňovala, že se jí nikdy nepodařilo překonat traumatické dětství . Pro Louise Bourgeois byla práce na jejích uměleckých dílech jakýmsi terapeutickým procesem. 

Podívejme se na dílo Louise Bourgeois, na jedno z jejích pozdních, ale také nejslavnějších děl: Maman (1999). Jedná se o gigantickou ocelovou a mramorovou plastiku ve tvaru velkého pavouka vysokého devět metrůPavoučí socha je jednou z několika svého druhu, ale Maman (1999) je zdaleka nejvyšší v pavoučí sérii. Tělo pavouka nese vak obsahující 26 mramorových vajec.

Pavouk symbolizuje matku umělkyně, která pracovala jako tkadlena a byla pro umělkyni ochrannou postavou. Maman je také francouzské slovo pro „mámu“. Louise Bourgeois sama vysvětlila svou sochu takto : „Pavouk je ódou na moji matku. Byla to moje nejlepší kamarádka. Tak jako pavouk byla moje matka tkadlenou. Moje rodina se zabývala restaurováním gobelínů a dílnu obstarávala právě moje matka. Jako pavouci byla moje matka také velmi chytrá. Pavouci pojídají komáry. Víme, že komáři šíří nemoci, a proto jsou nežádoucí. Pavouci jsou tomu napomáhají a tím nás ochraňují, stejně jako moje matka. “ https://www.thecollector.com/louise-bourgeois-artist/