ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO - ARACHNÉ / úterý + čtvrtek PVV

Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. 

Přísloví ŘEMESLO MÁ ZLATÉ DNO konstatuje zkušenost, že ten, kdo je manuálně zručný a ovládá nějaké řemeslo, nemusí mít strach o svou budoucnost, protože má uplatnění jisté.

https://tapkame.cz/moravska-gobelinova-manufaktura-valasske-mezirici/ 
http://www.gobelin.cz/cs/

https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/moravska-gobelinova-manufaktura.A121227_160501_architektura_rez 

Arachné (latinsky Arachne, z řeckého ᾰ̓ρᾰ́χνη arachné „pavouk“) je postava z Ovidiova díla Proměny, dívka jež vyzvala Athénu^{[pozn. 1][1]} na soutěž v předení, za což byla potrestána proměnou v pavouka.

Arachné byla dcerou pastýře Idmóna z Kolofónu v Lýdii a vynikala v předení. Počala tvrdit že je v tomto umění lepší než Athéna a nepřiznávala této bohyni žádnou zásluhu na svých dovednostech. Athéna se jí tedy zjevila v podobě staré ženy a řekla Arachné že se nemůže měřit bohům a aby prosila bohyni o odpuštění, dívka však trvala na své převaze a vyzvala Athénu ať se nevyhýbá soutěži. Poté bohyně sňala svůj převlek a soupeření o nejlepší tapisérii počalo – Athéna na té své vypodobnila bohy v jejich velikosti, zatímco Arachné milostná dobrodružství bohů. Athéna uražena dokonalostí dívčina díla a jeho námětem Arachninu tapisérii roztrhala, dívku fyzicky napadla a ta se ze zoufalství oběsila. Athéna poté s jistou lítostí i doznívajícím hněvem oběšenou pokropila vytážkem z Hekatiných bylin a proměnila v pavouka jež věčně přede své sítě.

Pavučina je síť na chytání hlavně létajícího hmyzu, kterou vytvářejí pavouci snováním lepkavého vlákna. Pavoučí vlákno má vynikající pevnost a pružnost, lze je roztáhnout až na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhlo. Každý pavouk vytváří několik druhů vláken, které užívá různým způsobem. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavu%C4%8Dina 

Neexistuje žádný pevný vztah mezi klasifikací pavouků a typem pavučin, které vytvářejí: druhy ve stejném rodu mohou vytvářet velmi podobné či výrazně odlišné pavučiny. Totéž platí o chemickém složení pavoučích vláken. Vzájemně podobné techniky vytváření pavučin nejčastěji vznikají konvergencí. Většina pavouků snová nekruhové pavučiny, přičemž se předpokládá, že kruhové pavučiny jsou evolučně starší.

Tapisérie jsou tkané koberce, pokrývky či potahy, převážně nástěnné, podle pařížské manufaktury nazývané také ekvivalentním termínem gobelíny. Podle manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině je označení špalier odvozeno ze staroněmeckého termínu Spalier.

Tapisérie mívá různé funkce: reprezentační, estetickou dekorační, praktické účely tepelné a akustické izolace interiéru, případně opticky odděluje místnost.

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
kresba: Bohyně Athéna a ARACHNÉ (tkadlena nebo proměněná v pavouka)

Inspiraci najdeš v řecké báji (můžeš vlastním způsobem nakreslit ilustraci příběhu),
v díle Louise Bourgeois (Maman) nebo v prosté informaci o pavučině, pavoucích...

 

https://www.tate.org.uk/kids/explore/who-is/who-louise-bourgeois

Louise Bourgeois byla surrealistická umělkyně narozená v Paříži v roce 1910. V roce 1938 se se svým manželem, historikem umění Robertem Goldwaterem, přestěhovala do New Yorku, kde žila a pracovala až do své smrti ve věku 98 let. život. V souladu s tím se nezdržovala na newyorské umělecké scéně a až později získala pozornost a slávu svého umění. Dnes je Louise Bourgeois nejlépe známá svými sochami a instalacemi. Jako žena je považována za moderní průkopnici v této oblasti a je známá jako ikona feministického umění . Ačkoli sochařství a instalace jsou hlavním dílem umělkyně, byla také malířkou a grafičkou.

Práce Louise Bourgeois vyprávějí o tématech rodiny, sexuality a těla . Jsou prostoupeni zraněními a ztrátami. Louise Bourgeois ve své práci odráží bolest jejího dětství a jejího vztahu s rodiči. Její rodiče byli tkalci, kteří provozovali ve svém domě ve francouzském Choisy-le-Roi dílnu na opravy koberců s přibližně 25 zaměstnanci. Zatímco vztah umělkyně s matkou v dětství byl velmi vřelý, její vztah s otcem byl nesmírně obtížný. V několika rozhovorech umělkyně opakovaně zdůrazňovala, že se jí nikdy nepodařilo překonat traumatické dětství . Pro Louise Bourgeois byla práce na jejích uměleckých dílech jakýmsi terapeutickým procesem. 

Podívejme se na dílo Louise Bourgeois, na jedno z jejích pozdních, ale také nejslavnějších děl: Maman (1999). Jedná se o gigantickou ocelovou a mramorovou plastiku ve tvaru velkého pavouka vysokého devět metrů. Pavoučí socha je jednou z několika svého druhu, ale Maman (1999) je zdaleka nejvyšší v pavoučí sérii. Tělo pavouka nese vak obsahující 26 mramorových vajec.

Pavouk symbolizuje matku umělkyně, která pracovala jako tkadlena a byla pro umělkyni ochrannou postavou. Maman je také francouzské slovo pro „mámu“. Louise Bourgeois sama vysvětlila svou sochu takto : „Pavouk je ódou na moji matku. Byla to moje nejlepší kamarádka. Tak jako pavouk byla moje matka tkadlenou. Moje rodina se zabývala restaurováním gobelínů a dílnu obstarávala právě moje matka. Jako pavouci byla moje matka také velmi chytrá. Pavouci pojídají komáry. Víme, že komáři šíří nemoci, a proto jsou nežádoucí. Pavouci jsou tomu napomáhají a tím nás ochraňují, stejně jako moje matka. “ https://www.thecollector.com/louise-bourgeois-artist/ 

ARACHNÉ A LOUISE BOURGEOIS / pondělí A+B, středa, čtvrtek A, pátek A+B

 Arachné (latinsky Arachne, z řeckého ᾰ̓ρᾰ́χνη arachné „pavouk“) je postava z Ovidiova díla Proměny, dívka jež vyzvala Athénu^{[pozn. 1][1]} na soutěž v předení, za což byla potrestána proměnou v pavouka.

Arachné byla dcerou pastýře Idmóna z Kolofónu v Lýdii a vynikala v předení. Počala tvrdit že je v tomto umění lepší než Athéna a nepřiznávala této bohyni žádnou zásluhu na svých dovednostech. Athéna se jí tedy zjevila v podobě staré ženy a řekla Arachné že se nemůže měřit bohům a aby prosila bohyni o odpuštění, dívka však trvala na své převaze a vyzvala Athénu ať se nevyhýbá soutěži. Poté bohyně sňala svůj převlek a soupeření o nejlepší tapisérii počalo – Athéna na té své vypodobnila bohy v jejich velikosti, zatímco Arachné milostná dobrodružství bohů. Athéna uražena dokonalostí dívčina díla a jeho námětem Arachninu tapisérii roztrhala, dívku fyzicky napadla a ta se ze zoufalství oběsila. Athéna poté s jistou lítostí i doznívajícím hněvem oběšenou pokropila vytážkem z Hekatiných bylin a proměnila v pavouka jež věčně přede své sítě.

https://tapkame.cz/moravska-gobelinova-manufaktura-valasske-mezirici/ 
http://www.gobelin.cz/cs/

https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/moravska-gobelinova-manufaktura.A121227_160501_architektura_rez 

Louise Bourgeois byla surrealistická umělkyně narozená v Paříži v roce 1910. V roce 1938 se se svým manželem, historikem umění Robertem Goldwaterem, přestěhovala do New Yorku, kde žila a pracovala až do své smrti ve věku 98 let. život. V souladu s tím se nezdržovala na newyorské umělecké scéně a až později získala pozornost a slávu svého umění. Dnes je Louise Bourgeois nejlépe známá svými sochami a instalacemi. Jako žena je považována za moderní průkopnici v této oblasti a je známá jako ikona feministického umění . Ačkoli sochařství a instalace jsou hlavním dílem umělkyně, byla také malířkou a grafičkou.

Práce Louise Bourgeois vyprávějí o tématech rodiny, sexuality a těla . Jsou prostoupeni zraněními a ztrátami. Louise Bourgeois ve své práci odráží bolest jejího dětství a jejího vztahu s rodiči. Její rodiče byli tkalci, kteří provozovali ve svém domě ve francouzském Choisy-le-Roi dílnu na opravy koberců s přibližně 25 zaměstnanci. Zatímco vztah umělkyně s matkou v dětství byl velmi vřelý, její vztah s otcem byl nesmírně obtížný. V několika rozhovorech umělkyně opakovaně zdůrazňovala, že se jí nikdy nepodařilo překonat traumatické dětství . Pro Louise Bourgeois byla práce na jejích uměleckých dílech jakýmsi terapeutickým procesem. 

Podívejme se na dílo Louise Bourgeois, na jedno z jejích pozdních, ale také nejslavnějších děl: Maman (1999). Jedná se o gigantickou ocelovou a mramorovou plastiku ve tvaru velkého pavouka vysokého devět metrů. Pavoučí socha je jednou z několika svého druhu, ale Maman (1999) je zdaleka nejvyšší v pavoučí sérii. Tělo pavouka nese vak obsahující 26 mramorových vajec.

Pavouk symbolizuje matku umělkyně, která pracovala jako tkadlena a byla pro umělkyni ochrannou postavou. Maman je také francouzské slovo pro „mámu“. Louise Bourgeois sama vysvětlila svou sochu takto : „Pavouk je ódou na moji matku. Byla to moje nejlepší kamarádka. Tak jako pavouk byla moje matka tkadlenou. Moje rodina se zabývala restaurováním gobelínů a dílnu obstarávala právě moje matka. Jako pavouci byla moje matka také velmi chytrá. Pavouci pojídají komáry. Víme, že komáři šíří nemoci, a proto jsou nežádoucí. Pavouci jsou tomu napomáhají a tím nás ochraňují, stejně jako moje matka. “ https://www.thecollector.com/louise-bourgeois-artist/ 

Pavučina je síť na chytání hlavně létajícího hmyzu, kterou vytvářejí pavouci snováním lepkavého vlákna. Pavoučí vlákno má vynikající pevnost a pružnost, lze je roztáhnout až na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhlo. Každý pavouk vytváří několik druhů vláken, které užívá různým způsobem. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavu%C4%8Dina 

Neexistuje žádný pevný vztah mezi klasifikací pavouků a typem pavučin, které vytvářejí: druhy ve stejném rodu mohou vytvářet velmi podobné či výrazně odlišné pavučiny. Totéž platí o chemickém složení pavoučích vláken. Vzájemně podobné techniky vytváření pavučin nejčastěji vznikají konvergencí. Většina pavouků snová nekruhové pavučiny, přičemž se předpokládá, že kruhové pavučiny jsou evolučně starší.

Tapisérie jsou tkané koberce, pokrývky či potahy, převážně nástěnné, podle pařížské manufaktury nazývané také ekvivalentním termínem gobelíny. Podle manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině je označení špalier odvozeno ze staroněmeckého termínu Spalier.

Tapisérie mívá různé funkce: reprezentační, estetickou dekorační, praktické účely tepelné a akustické izolace interiéru, případně opticky odděluje místnost.

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
návrh na gobelín / tapisérii

na téma: PAVOUK, SÍŤ, ARACHNÉ, VZTAH, POCTA

Inspiraci najdeš v řecké báji (můžeš vlastním způsobem nakreslit ilustraci příběhu), v díle Louise Bourgeois (Maman) nebo v prosté informaci o pavučině, pavoucích...

 

 

LEGENDA O DRAČÍ BRÁNĚ / úterý a čtvrtek PVV

Jedna z legend vypráví, že tisíce udatných kaprů každý rok na jaře podniká nebezpečnou cestu proti proudu Žluté řeky. Jednou za milion a mnoho let je vždy jen jediný kapr, který je tak silný a odhodlaný, že překoná všechny překážky, které na Duhové řece spatří. Nakonec doplave k ústí řeky, které je známo jako Dračí nebo Duhová brána. Když jí pokoří, vskočí do vodopádu a promění se v draka.

 

Čínské přísloví „Liyu tiao longmen“ má svůj původ v této legendě. V překladu to znamená „Kapr prochází dračí bránou“. 
To znamená, že cíle lze dosáhnout po velkém úsilí, a proto se často používá ve škole před obtížnými zkouškami.

Drak je mytické zvíře, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v mýtech, pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur.^[1] Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variabilitu jeho vzhledu, velikosti a vlastností. Draci se liší počtem hlav – například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm – i v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) a také ve schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed).

Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s drakem

Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé.

Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště.^[2] 

Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu.^[1] Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše v okolí a pojídají zvířata a lidi.

Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích.^[2] 

Představa draka je velmi stará a může odrážet zkameněliny dinosaurů,^[3] ale také nemusí.^[4] 
Dinosauři (z řec. δεινός – deinos + σαῦρος – sauros = „strašný ještěr“, někdy překládáno „hrozný plaz“) jsou rozmanitou skupinou živočichů (vývojově vyspělých obratlovců) tradičně řazená mezi plazy, která dominovala živočišné říši na pevninách této planety přes 134 milionů let^[1] v období druhohorní éry (zejména v jurské a křídové periodě, asi před 201 až 66 miliony let). 

Tuto sobotu 24. dubna slaví svátek Jiří, k oslavě světce tohoto jména se každoročně konají Svatojiřské poutě, z nichž nejslavnější je ta pod horou Říp. Letos se bohužel žádná pouť neuskuteční a proto si aspoň připomeňme, kdo byl sv. Jiří.

Svatý Jiří je hrdina křesťanských legend, rytíř udatně bojující nejen za Kristovo učení, ale jako středověký gentleman symbolicky osvobozuje orientální princeznu z moci draka. Podle křesťanské věrouky byl římským vojákem, který žil ve 3. století a pocházel z dnešního Turecka. V České republice je mu zasvěcena řada kostelů. Především ty, které byly zakládány v prvopočátcích křesťanství.

V našem kraji je to románská rotunda na posvátné hoře Říp, která patří mezi nejstarší dochované stavby v Čechách. 

Svatý Jiří bývá zobrazován jako středověký rytíř ve zbroji s kopím, který sedí na koni a zabíjí draka. Patří ke 14 svatým pomocníkům, je ochráncem opevněných sídel a strážných míst, patronem řady rytířských řádů, skautů, vojáků, řezníků, zbrojířů ad. a také nemocných. Od nejranějších dob byl vzýván jako patron proti moru, lepře, syfilisu, jedovatým hadům a čarodějnicím. Jeho atributem je rytíř na koni osvobozující princeznu, který zabíjí draka pohanství.

Boj s drakem symbolizuje boj dobra se zlem. Drak stejně jako had je obecně chápán jako symbol zla, a to nejen v naší kultuře, ale už v nejstarších náboženstvích světa.

Svátek sv. Jiří 24. dubna ještě částečně spadá do období Velikonoc. V lidových pranostikách je osobou, která otvírá nové vegetační období. Patří k jarním světcům, kteří mají na starost dobrou setbu a její ochranu. K dalším světcům, kteří se starají o jarní vegetaci, jsou sv. Dorota, Matěj, Řehoř, Vojtěch, Marek a Josef, každý má svůj úkol, který přispívá k dobrému životu lidí i přírody.

K svátku svatého Jiří se vztahuje řada pranostik a lidových pověr. Jedna z nich praví, že do jeho svátku se nemá sedat na ještě chladnou zem. Další pověra zakazuje v tento den pít vodu ze studny, protože hadi otrávili vodu jedem. Dále se říká: „Od sv. Jiří bývá ještě dvanáct mrazů“, „Na sv. Jiří nepohoda často hýří“, a také „Sv. Jiří zvítězil nad saní a zvítězí i nad zimou“. Bc. Markéta Valtrová Kašparová, kurátorka etnografických sbírek / Na svatého Jiří vylézají hadi a štíří

Socha svatého Jiří je jezdecká plastika na třetím nádvoří Pražského hradu. Socha představuje svatého Jiří jako jezdce na koni, rytíře v plátové zbroji a s kopím, zabíjejícím draka. Stojí na členitém skalisku s reliéfem rostlin a drobných živočichů. Odlili ji v roce 1373 bratři Martin a Jiří z Kluže, jak bylo zaznamenáno v účtech Pražského hradu. Kdo zhotovil originál, je dodnes předmětem odborných diskusí historiků umění. Mohl to být sochař pražský, sedmihradský nebo uherský (podle maďarských autorů).

Jde o jednu z nejvýznamnějších českých gotických soch z bronzu. Jezdecká socha byla poškozena v roce 1541 při požáru Pražského hradu, kdy jí urazili pravou ruku a ta musela být znovu přivařena. Jiná nehoda sochu postihla v roce 1562, kdy se na ni vyšplhali diváci, aby viděli na rytířský turnaj, sochu zvrhli a ulomili koňskou hlavu.

V současnosti se na třetím nádvoří nachází bronzová kopie sochy ze 70. let 20. století, kdy byl její originál přestěhován do expozice starého českého umění Národní galerie v Jiřském klášteře. Po zrušení této instalace byl zapůjčen Správě Pražského hradu a je dosud vystaven v expozici Příběh Pražského hradu ve starém královském paláci.^[1] Další novodobá kopie, sádrová s černou povrchovou úpravou, se nachází v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích a třetí je ve vestibulu Akademie výtvarných umění v Praze. 

Svatý Jiří s drakem – Předloha k výšivce Svatojiřského řádu, podle Albrechta Dürera

Václav Hollar

Albrecht Dürer 1520–1525

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
NAKRESLI LIBOVOLNÉHO DRAKA

- mytické zvíře s hadími nebo ještěřími znaky

- libovolného vzhledu, velikosti a vlastností 

- počtem hlav určíme jeho inspiraci: 

+ například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý,

+ řecká mytologie znala draka stohlavého

+ v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm
- rozhodující je i v počet nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) 

- a jestli bude mít schopnost létat 

- a dštít/ plivat oheň (případně mráz nebo jed)

https://drakkoron.cz/cz/