K jednomu z mýtů o tom, jak vypadá Země, patří i představa čtyř obrovských slonů, kteří stojí na krunýři želvy a svými hřbety podpírají klenbu světa.
Myšlenka ploché Země byla poprvé vyvrácena v antickém Řecku: už v 6. století př. n. l. vypočítal řecký matematik Pythagoras ze Samu, že Země musí být kulatá. Další řecký matematik, Eratosthenes z Kyrény, pak ve 2. století př. n. l. teoreticky vyměřil její obvod. Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, i v „době temna“ byla teorie o kulatosti naší planety všeobecně přijímána a například největší teolog středověku Tomáš Akvinský patřil k jejím pevným zastáncům. Přesto i v Evropě byla řada lidí přesvědčena, že Země je placka.
Definitivní konec tomuto názoru přinesly až zámořské objevy a zejména výprava Fernãa de Magalhãese, který v letech 1519–1522 obeplul celý svět. I přes bezpočet exaktních důkazů o kulatosti modré planety se však dodnes najdou lidé, kteří zarytě věří v její plochost – od roku 1956 se sdružují ve společnosti s příhodným názvem Flat Earth Society (Společnost ploché Země) se sídlem v Londýně.
https://www.stoplusjednicka.cz/silene-teorie-o-modre-planete-zeme-jako-sest-tisic-let-stara-placka
Fernão de Magalhães (vys: fernau de magaljajnš (port.), nesprávně magalienš, španělsky: Fernando Magallanes, latinsky: Ferdinandus Magellanus; jaro 1480, Sabrosa, Portugalsko – 27. dubna 1521, Mactan, Filipíny) byl portugalský mořeplavec, který sloužil španělské koruně. Jeho jméno nese například Magalhãesův průliv nebo také galaxie Velký a Malý Magellanův oblak.
Důkaz o kulatosti Země přinesla výprava, již Magalhães vedl a která ve službách španělského krále Karla V. poprvé obeplula celou zeměkouli. Z pěti lodí po třech letech obeplutí zeměkoule dokončila jen jedna, (Victoria), sám Magalhães zahynul (pravděpodobně rukama domorodců) na Filipínách. V době, kdy Magalhães se svými námořníky uskutečňoval nebezpečnou výpravu, se Španělé zaměřili na dobývání nově objevené Severní Ameriky.
Je země KULATÁ?
https://edu.ceskatelevize.cz/video/8800-jak-si-overit-ze-je-zeme-kulata?vsrc=vyhledavani&vsrcid=ZEM%C4%9A+JE+KULAT%C3%81
délka videa 11:54
Darwinova evoluční a ve své době i revoluční teorie změnila celý dosud platný systém přírodních věd. Materiály, které Darwin během své dlouhé a vlastně nedobrovolné cesty nasbíral, ovlivnily celý jeho život a další vývoj vědeckého poznání. Trvalo však dalších dvacet let, než své poznatky shrnul do své slavné teorie, která člověka posunula z jeho role božího obrazu na úroveň zvířat. Jak to dnes vypadá se želvami, které daly legendárním ostrovům jméno? A kdo je to Osamělý Jorge? A proč se mu říká osamělý? Jakou roli hrají místní želvy právě v oné teorii evoluce?
Grant DeVolson Wood (13. února 1891 Anamosa – 12. února 1942 Iowa City) byl americký malíř, zakladatel amerického regionalismu.
...v dějinách civilizace vyskytuje zubní lékař, jehož obličej poznává veřejnost hned několika kontinentů. Jeho tvář vyšla na titulní stránce týdeníku Time, parodují ho Simpsonovi, a přesto většina stomatologů ani netuší, že si na plátně prohlížejí kolegu. Ano, mluvíme o zarputilém farmáři s brýlemi, který se na nás dívá z asi nejslavnějšího amerického portrétu. Ten se jmenuje Americká gotika a kurátoři Nového světa ho rádi srovnávají s Leonardovou Monou Lisou.
Obraz namaloval regionální realista Grant Wood (1891 – 1942), kterého inspiroval konkrétní domek v americké Iowě, jenž spojoval prvky kamenné gotiky v Evropě – lomený oblouk okna v podkroví – s chatrnou dřevostavbou Středozápadu.
Aby slohový hybrid oživil, rozhodl se před domek nakreslit postavy, které by v něm podle jeho slov „nejspíš mohli bydlet“. A jako předlohu pro ně vybral vlastní sestru Nan a svého dvaašedesátiletého zubního lékaře Byrona McKeebyho, který ordinoval v nedalekém městě Cedar Rapids, mimochodem jedné z lokalit americko-české komunity.
Přestože se jeho Americká gotika roku 1930 umístila v soutěži Chicagského institutu výtvarného umění, farmáři v Iowě ani jejich manželky zprvu nijak nejásali. Když reprodukci otiskli v novinách, ukázalo se, že většina lidí obraz chápe jako karikaturu upjatého a puritánského zapadákova a někteří veřejně doporučovali autorovi plátno narazit na hlavu i s rámem. Jiní – asi v narážce na pozdního impresionistu Van Gogha – zase navrhovali, že malíři ukousnou ucho.
Během pár let se ovšem veřejné mínění se satirou smířilo a obraz se začal prezentovat jako oslava pracovitého národa, který dokáže překonat i velkou hospodářskou krizi: „Americká demokracie stojí na práci mužů a žen, kteří mají odvážná srdce a pevně řezané rysy, jako lidé na tomto obraze,“ uváděl popisek v tisku z roku 1935.
A co na to stomatolog Byron McKeeby?
Pro nejslavnější americký obraz pózoval bez farmářky i bez domu a původně chtěl jako model zůstat anonymní. Podle kunsthistoriků ho popularita obrazu zaskočila a při pozdějším fotografování v Chicagu doufal, že ho lidé nepoznají.
Kdo by ostatně čekal, že dnes nejznámější stomatolog světa bude v ruce držet vidle?
Grant DeVolson Wood (13. února 1891 Anamosa – 12. února 1942 Iowa City) byl americký malíř, zakladatel amerického regionalismu.
Pocházel z kvakerské zemědělské rodiny, po smrti otce se přestěhoval do Cedar Rapids, záhy se vyučil práci se dřevem a kovem, načež se vyučil v umělecké škole v Minneapolis. Od roku 1913 studoval na večerní škole při Art Institute of Chicago. Velký vliv na něho měla dlouhá cesta po Evropě ve 20. letech, kde studoval impresionisty a postimpresionisty, ale seznámil se zde i s vlámským uměním 15. století. V roce 1932 pomáhal vybudovat uměleckou kolonii Stone City Art Colony u Cedar Rapids. V letech 1934–1941 vyučoval malbu na University of Iowa, nedlouho po odchodu z univerzity předčasně zemřel na rakovinu slinivky.
Woodovo umění je dnes vymezováno jako regionalismus, jehož podstata spočívá v zachycování typického amerického venkovského života především klasickými technikami. Wood jednoznačně odmítá evropskou abstrakci. Regionalismus je spojen s 30. lety, tedy s dobou Velké hospodářské krize, takže je zde často zachycen i sociální rozměr. Sám Wood je znám především díky svému obrazu Americká gotika (American Gothic) z roku 1930. Obraz se stal často citovanou i parodovanou ikonou americké kultury, mj. i v seriálu Simpsonovi.[1] Známý je také ironický obraz Dcery revoluce (Daughters of Revolution) z roku 1932.
Inspirační výzva: nakresli RODINNOU POVĚRU, které věří alespoň jeden člen Vaší domácnosti.
- kresba, malba, libovolný formát, gramáž...
- kdo by na nic nepřišel NAKRESLÍ DOMÁCÍ SLÁNKU / všimne si, jestli je v soli zrnko rýže atp. :-)
Pověra je víra v jevy nebo bytosti, která v rozporu s racionálním myšlením a bez rozumných důvodů přiřazuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost.[1][2]
Vzdor vědeckému pokroku pověry přežívají stovky let, hlavně zásluhou tradice. Na rozdíl od náboženství nejsou pověry většinou udržovány a podporovány institucionálně. Uchovávají se především ve formě přísloví, pořekadel a bájí. Proto jsou zvláště živé na venkově. Pověra se někdy omezuje jen na výklad (zdánlivě) nevysvětlitelného jevu, jindy v souvislosti s tímto jevem vede k určité činnosti.
Pověry můžeme rozdělit na:[2]
Štěstí přináší:
Smůlu přináší:
Je zřejmé, že pověrčiví lidé zvířata rozdělují především podle vzhledu, vydávaných zvuků, chování apod.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pov%C4%9Bra
Piet Mondrian (7. března 1872 - 1. února 1944) byl nizozemský moderní umělec skupiny De stijl. Jeho rané obrazy ukazují abstraktní krajiny v postimpresionistickém a kubistickém stylu.
Maloval stále abstraktnějším stylem, až nakonec dosáhl stylu, který ho proslavil. Do roku 1920 přebírá zcela abstraktní motiv s nepravidelnou šachovnicí nakreslenou černými linkami a s mezerami maluje převážně bílou barvu nebo někdy v primárních barvách modré, červené a žluté. Tento styl je geometrická abstrakce s primární barvou.
Mondrian namaloval asi 250 těchto geometrických abstraktů, v letech 1917 až 1944. Mondrian nazval svůj styl „neoplasticism“.
Mondrian utekl v roce 1940 z válečné Evropy a strávil poslední čtyři roky svého života v New Yorku. Jeho obrazy té doby vyjadřují nadšení z městského života. Ve svém závěrečném obrazu Broadway Boogie Woogie (1942/43) jsou šachovnicové linie, dříve černé, nyní namalovány modře, šedě, červeně a žlutě. Žlutá byla zjevně inspirována žlutými taxíky v New Yorku.
Jak můžeme barvy dělit do skupin:
Kromě základních barev se dá vytvořit tisíce až milióny jiných barev, nejrůznější jemné odstíny, které ani nemusíme rozpoznat. Každý člověk na ně reaguje odlišným způsobem. Někdo má rád černou, někdo zelenou a jiný třeba růžovou. Podobné, neboli analogické barvy, jsou ty, které spolu bezprostředně sousedí – mají podobný odstín.
Více zde: https://www.malovanikresleni.cz/products/vse-o-barvach/
Každý z nás je jiný a vnímáme věci různě. Řekne-li se červená a je u toho padesát lidí, dá se předpokládat, že všechny budou velmi rozdílné. Barvy nikdy nevnímáme samostatně, ale v kontextu s okolím a s ostatními barvami. Psychologické vnímání barev je však velmi závislé i na osobní zkušenosti a také na kultuře, ve které žijeme.
 | Červená je pro lidský zrak a mozek nejzajímavější. Červená je barva krve, čerstvého ovoce a vycházejícího slunce. Znázorňuje sílu, vášeň a touhu po životě, přitahuje pozornost a působí naléhavě. Červená je v Číně barvou štěstí a blohobytu a používá se také k přivolání štěstí. Červené šaty nosí nevěsty na Východě, zatímco v Jižní Africe jsou barvou truchlení. V Rusku se červená stala symbolem komunismu. Variantami na červenou jsou purpurová a růžová, které jsou také spojovány s láskou, vášní a důvěrností. Žlutá, coby teplá barva, je poutačem pro naše oči a působí srdečně (slunce v duši). Je v ní touha po rozvíjení se, naděje, povzbuzuje, osvobozuje, působí vesele a otevřeně. Navzdory všemu působí žlutá barva uklidňujícím dojmem. V Shakespearových spisech (i u mnoha západních autorů) je žlutá barvou zbabělosti, zatímco v Japonsku se spojována s odvahou. Jelikož se podobá zlatu, žlutá je tradiční barvou indických obchodníků. Modrá je barvou vody a nebe, díky čemuž v nás evokuje i nekonečnost a pocit důvěryhodnosti. Modrá je nejvíce uklidňující barvou, příliš modré ale může způsobit sklíčenost a deprese, přestože je v některých kulturách světle modrá považována za radostnou barvu. V mnoha částech světa modrá označuje autoritu, důstojnost, hrdost. Bývá hodně spojována s inteligencí a je uznávána jako „firemní“ barva kvůli asociacím se stabilitou a konzervatismem. Světlejší verze modré, například azurová a tyrkysová, mohou být spojovány s magickými účinky. http://www.jinudy.cz/clanky/psychologie-barev/ |
Havran (v orig. The Raven, v přesném překladu Krkavec) je jedna z nejznámějších básní významného amerického básníka Edgara Allana Poea. Poprvé byla vydána 29. ledna 1845 v novinách New York Evening Mirror.
Rok vzniku: 1890
Provedení: olej na plátně
Originál uložen: Van Gogh Museum, Amsterdam, The Netherlands
Rozměr originálu: 50.5x103 cm
Tento obraz je často považován za dílo vzniklé před jeho smrtí, pravděpodobně tomu však tak není. Malba ovšem každopádně vyjadřuje stav umělcovy duše (rozpolcená cesta, zamračená obloha před bouří a vrány, které možná představují smrt), tehdy těžce zkoušené depresemi. Krátce na to se Gogh v podobném poli postřelil a dva dny poté zemřel v náručí svého bratra Thea. Převládající barvy tohoto obrazu jsou do žluta a jeho formát je podlouhlý.
Pověra je víra v jevy nebo bytosti, která v rozporu s racionálním myšlením a bez rozumných důvodů přiřazuje věcem a dějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost.[1][2]
Vzdor vědeckému pokroku pověry přežívají stovky let, hlavně zásluhou tradice. Na rozdíl od náboženství nejsou pověry většinou udržovány a podporovány institucionálně. Uchovávají se především ve formě přísloví, pořekadel a bájí. Proto jsou zvláště živé na venkově. Pověra se někdy omezuje jen na výklad (zdánlivě) nevysvětlitelného jevu, jindy v souvislosti s tímto jevem vede k určité činnosti.
Pověry můžeme rozdělit na:[2]
Štěstí přináší:
Smůlu přináší:
Je zřejmé, že pověrčiví lidé zvířata rozdělují především podle vzhledu, vydávaných zvuků, chování apod.
