ARACHNÉ A LOUISE BOURGEOIS / pondělí A+B, středa, čtvrtek A, pátek A+B

 Arachné (latinsky Arachne, z řeckého ᾰ̓ρᾰ́χνη arachné „pavouk“) je postava z Ovidiova díla Proměny, dívka jež vyzvala Athénu^{[pozn. 1][1]} na soutěž v předení, za což byla potrestána proměnou v pavouka.

Arachné byla dcerou pastýře Idmóna z Kolofónu v Lýdii a vynikala v předení. Počala tvrdit že je v tomto umění lepší než Athéna a nepřiznávala této bohyni žádnou zásluhu na svých dovednostech. Athéna se jí tedy zjevila v podobě staré ženy a řekla Arachné že se nemůže měřit bohům a aby prosila bohyni o odpuštění, dívka však trvala na své převaze a vyzvala Athénu ať se nevyhýbá soutěži. Poté bohyně sňala svůj převlek a soupeření o nejlepší tapisérii počalo – Athéna na té své vypodobnila bohy v jejich velikosti, zatímco Arachné milostná dobrodružství bohů. Athéna uražena dokonalostí dívčina díla a jeho námětem Arachninu tapisérii roztrhala, dívku fyzicky napadla a ta se ze zoufalství oběsila. Athéna poté s jistou lítostí i doznívajícím hněvem oběšenou pokropila vytážkem z Hekatiných bylin a proměnila v pavouka jež věčně přede své sítě.

https://tapkame.cz/moravska-gobelinova-manufaktura-valasske-mezirici/ 
http://www.gobelin.cz/cs/

https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/moravska-gobelinova-manufaktura.A121227_160501_architektura_rez 

Louise Bourgeois byla surrealistická umělkyně narozená v Paříži v roce 1910. V roce 1938 se se svým manželem, historikem umění Robertem Goldwaterem, přestěhovala do New Yorku, kde žila a pracovala až do své smrti ve věku 98 let. život. V souladu s tím se nezdržovala na newyorské umělecké scéně a až později získala pozornost a slávu svého umění. Dnes je Louise Bourgeois nejlépe známá svými sochami a instalacemi. Jako žena je považována za moderní průkopnici v této oblasti a je známá jako ikona feministického umění . Ačkoli sochařství a instalace jsou hlavním dílem umělkyně, byla také malířkou a grafičkou.

Práce Louise Bourgeois vyprávějí o tématech rodiny, sexuality a těla . Jsou prostoupeni zraněními a ztrátami. Louise Bourgeois ve své práci odráží bolest jejího dětství a jejího vztahu s rodiči. Její rodiče byli tkalci, kteří provozovali ve svém domě ve francouzském Choisy-le-Roi dílnu na opravy koberců s přibližně 25 zaměstnanci. Zatímco vztah umělkyně s matkou v dětství byl velmi vřelý, její vztah s otcem byl nesmírně obtížný. V několika rozhovorech umělkyně opakovaně zdůrazňovala, že se jí nikdy nepodařilo překonat traumatické dětství . Pro Louise Bourgeois byla práce na jejích uměleckých dílech jakýmsi terapeutickým procesem. 

Podívejme se na dílo Louise Bourgeois, na jedno z jejích pozdních, ale také nejslavnějších děl: Maman (1999). Jedná se o gigantickou ocelovou a mramorovou plastiku ve tvaru velkého pavouka vysokého devět metrů. Pavoučí socha je jednou z několika svého druhu, ale Maman (1999) je zdaleka nejvyšší v pavoučí sérii. Tělo pavouka nese vak obsahující 26 mramorových vajec.

Pavouk symbolizuje matku umělkyně, která pracovala jako tkadlena a byla pro umělkyni ochrannou postavou. Maman je také francouzské slovo pro „mámu“. Louise Bourgeois sama vysvětlila svou sochu takto : „Pavouk je ódou na moji matku. Byla to moje nejlepší kamarádka. Tak jako pavouk byla moje matka tkadlenou. Moje rodina se zabývala restaurováním gobelínů a dílnu obstarávala právě moje matka. Jako pavouci byla moje matka také velmi chytrá. Pavouci pojídají komáry. Víme, že komáři šíří nemoci, a proto jsou nežádoucí. Pavouci jsou tomu napomáhají a tím nás ochraňují, stejně jako moje matka. “ https://www.thecollector.com/louise-bourgeois-artist/ 

Pavučina je síť na chytání hlavně létajícího hmyzu, kterou vytvářejí pavouci snováním lepkavého vlákna. Pavoučí vlákno má vynikající pevnost a pružnost, lze je roztáhnout až na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhlo. Každý pavouk vytváří několik druhů vláken, které užívá různým způsobem. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavu%C4%8Dina 

Neexistuje žádný pevný vztah mezi klasifikací pavouků a typem pavučin, které vytvářejí: druhy ve stejném rodu mohou vytvářet velmi podobné či výrazně odlišné pavučiny. Totéž platí o chemickém složení pavoučích vláken. Vzájemně podobné techniky vytváření pavučin nejčastěji vznikají konvergencí. Většina pavouků snová nekruhové pavučiny, přičemž se předpokládá, že kruhové pavučiny jsou evolučně starší.

Tapisérie jsou tkané koberce, pokrývky či potahy, převážně nástěnné, podle pařížské manufaktury nazývané také ekvivalentním termínem gobelíny. Podle manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině je označení špalier odvozeno ze staroněmeckého termínu Spalier.

Tapisérie mívá různé funkce: reprezentační, estetickou dekorační, praktické účely tepelné a akustické izolace interiéru, případně opticky odděluje místnost.

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
návrh na gobelín / tapisérii

na téma: PAVOUK, SÍŤ, ARACHNÉ, VZTAH, POCTA

Inspiraci najdeš v řecké báji (můžeš vlastním způsobem nakreslit ilustraci příběhu), v díle Louise Bourgeois (Maman) nebo v prosté informaci o pavučině, pavoucích...

 

 

LEGENDA O DRAČÍ BRÁNĚ / úterý a čtvrtek PVV

Jedna z legend vypráví, že tisíce udatných kaprů každý rok na jaře podniká nebezpečnou cestu proti proudu Žluté řeky. Jednou za milion a mnoho let je vždy jen jediný kapr, který je tak silný a odhodlaný, že překoná všechny překážky, které na Duhové řece spatří. Nakonec doplave k ústí řeky, které je známo jako Dračí nebo Duhová brána. Když jí pokoří, vskočí do vodopádu a promění se v draka.

 

Čínské přísloví „Liyu tiao longmen“ má svůj původ v této legendě. V překladu to znamená „Kapr prochází dračí bránou“. 
To znamená, že cíle lze dosáhnout po velkém úsilí, a proto se často používá ve škole před obtížnými zkouškami.

Drak je mytické zvíře, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v mýtech, pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur.^[1] Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variabilitu jeho vzhledu, velikosti a vlastností. Draci se liší počtem hlav – například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm – i v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) a také ve schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed).

Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s drakem

Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé.

Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště.^[2] 

Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu.^[1] Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše v okolí a pojídají zvířata a lidi.

Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích.^[2] 

Představa draka je velmi stará a může odrážet zkameněliny dinosaurů,^[3] ale také nemusí.^[4] 
Dinosauři (z řec. δεινός – deinos + σαῦρος – sauros = „strašný ještěr“, někdy překládáno „hrozný plaz“) jsou rozmanitou skupinou živočichů (vývojově vyspělých obratlovců) tradičně řazená mezi plazy, která dominovala živočišné říši na pevninách této planety přes 134 milionů let^[1] v období druhohorní éry (zejména v jurské a křídové periodě, asi před 201 až 66 miliony let). 

Tuto sobotu 24. dubna slaví svátek Jiří, k oslavě světce tohoto jména se každoročně konají Svatojiřské poutě, z nichž nejslavnější je ta pod horou Říp. Letos se bohužel žádná pouť neuskuteční a proto si aspoň připomeňme, kdo byl sv. Jiří.

Svatý Jiří je hrdina křesťanských legend, rytíř udatně bojující nejen za Kristovo učení, ale jako středověký gentleman symbolicky osvobozuje orientální princeznu z moci draka. Podle křesťanské věrouky byl římským vojákem, který žil ve 3. století a pocházel z dnešního Turecka. V České republice je mu zasvěcena řada kostelů. Především ty, které byly zakládány v prvopočátcích křesťanství.

V našem kraji je to románská rotunda na posvátné hoře Říp, která patří mezi nejstarší dochované stavby v Čechách. 

Svatý Jiří bývá zobrazován jako středověký rytíř ve zbroji s kopím, který sedí na koni a zabíjí draka. Patří ke 14 svatým pomocníkům, je ochráncem opevněných sídel a strážných míst, patronem řady rytířských řádů, skautů, vojáků, řezníků, zbrojířů ad. a také nemocných. Od nejranějších dob byl vzýván jako patron proti moru, lepře, syfilisu, jedovatým hadům a čarodějnicím. Jeho atributem je rytíř na koni osvobozující princeznu, který zabíjí draka pohanství.

Boj s drakem symbolizuje boj dobra se zlem. Drak stejně jako had je obecně chápán jako symbol zla, a to nejen v naší kultuře, ale už v nejstarších náboženstvích světa.

Svátek sv. Jiří 24. dubna ještě částečně spadá do období Velikonoc. V lidových pranostikách je osobou, která otvírá nové vegetační období. Patří k jarním světcům, kteří mají na starost dobrou setbu a její ochranu. K dalším světcům, kteří se starají o jarní vegetaci, jsou sv. Dorota, Matěj, Řehoř, Vojtěch, Marek a Josef, každý má svůj úkol, který přispívá k dobrému životu lidí i přírody.

K svátku svatého Jiří se vztahuje řada pranostik a lidových pověr. Jedna z nich praví, že do jeho svátku se nemá sedat na ještě chladnou zem. Další pověra zakazuje v tento den pít vodu ze studny, protože hadi otrávili vodu jedem. Dále se říká: „Od sv. Jiří bývá ještě dvanáct mrazů“, „Na sv. Jiří nepohoda často hýří“, a také „Sv. Jiří zvítězil nad saní a zvítězí i nad zimou“. Bc. Markéta Valtrová Kašparová, kurátorka etnografických sbírek / Na svatého Jiří vylézají hadi a štíří

Socha svatého Jiří je jezdecká plastika na třetím nádvoří Pražského hradu. Socha představuje svatého Jiří jako jezdce na koni, rytíře v plátové zbroji a s kopím, zabíjejícím draka. Stojí na členitém skalisku s reliéfem rostlin a drobných živočichů. Odlili ji v roce 1373 bratři Martin a Jiří z Kluže, jak bylo zaznamenáno v účtech Pražského hradu. Kdo zhotovil originál, je dodnes předmětem odborných diskusí historiků umění. Mohl to být sochař pražský, sedmihradský nebo uherský (podle maďarských autorů).

Jde o jednu z nejvýznamnějších českých gotických soch z bronzu. Jezdecká socha byla poškozena v roce 1541 při požáru Pražského hradu, kdy jí urazili pravou ruku a ta musela být znovu přivařena. Jiná nehoda sochu postihla v roce 1562, kdy se na ni vyšplhali diváci, aby viděli na rytířský turnaj, sochu zvrhli a ulomili koňskou hlavu.

V současnosti se na třetím nádvoří nachází bronzová kopie sochy ze 70. let 20. století, kdy byl její originál přestěhován do expozice starého českého umění Národní galerie v Jiřském klášteře. Po zrušení této instalace byl zapůjčen Správě Pražského hradu a je dosud vystaven v expozici Příběh Pražského hradu ve starém královském paláci.^[1] Další novodobá kopie, sádrová s černou povrchovou úpravou, se nachází v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích a třetí je ve vestibulu Akademie výtvarných umění v Praze. 

Svatý Jiří s drakem – Předloha k výšivce Svatojiřského řádu, podle Albrechta Dürera

Václav Hollar

Albrecht Dürer 1520–1525

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
NAKRESLI LIBOVOLNÉHO DRAKA

- mytické zvíře s hadími nebo ještěřími znaky

- libovolného vzhledu, velikosti a vlastností 

- počtem hlav určíme jeho inspiraci: 

+ například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý,

+ řecká mytologie znala draka stohlavého

+ v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm
- rozhodující je i v počet nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) 

- a jestli bude mít schopnost létat 

- a dštít/ plivat oheň (případně mráz nebo jed)

https://drakkoron.cz/cz/ 

MANGA - ILUSTRACE / po A+B, středa, čtvrtek A, pátek A+B

Velvyslanectví Japonska v ČR bude souběžně s pořádáním soutěže Japan International Manga Award přijímat ilustrace, které později postupně zveřejní na své homepage i Facebooku. Jedná se o příležitost ukázat své dílo mnoha lidem, tak neváhejte a posílejte své příspěvky!

Termín příjímání příspěvků

16. dubna – 15. července 2021
 

Podmínky

Přijímány budou klasické ilustrace i ilustrace vytvořené pomocí počítačové grafiky, profesionální i amatérské. Může jít o díla již zveřejněná, avšak nikoliv o díla, jejichž autorská práva a práva na zveřejnění náleží jiné osobě.

Vzhledem k tomu, že přijaté ilustrace budou umístěny na Facebook, prosíme o přizpůsobení formátu poměru přibližně 9:16. V případě, že nám budete posílat ilustrace také v papírové podobě, prosíme, aby velikost stránky nepřekročila formát A4 (210 mm x 297 mm). Lze zaslat i větší počet ilustrací.
 

※ Upozorňuje se, že ilustrace popírající zásady slušnosti, ilustrace politicky či nábožensky motivované, ani ilustrace porušující autorská práva např. na již existující postavičky nebudou zveřejněna.

3. Japonská manga v České republice (příspěvek překladatelky japonské mangy Anny Křivánkové)

Manga prodělala v průběhu 2. poloviny 20. století bouřlivý vývoj, v jehož rámci došlo jednak k vyčlenění japonského komiksu do různých pevně daných čtenářských kategorií (lišících se zejména s ohledem na pohlaví a věk čtenářů) a zároveň k ohromnému žánrovému rozkvětu – kromě dobrodružných (ovšem nikoliv pouze klasicky superhrdinských) komiksů nabízí manga i romantiku, historické drama, sci-fi, příběhy každodenních životů obyčejných lidí či naopak komiksy věnující se úzce specializované tematice, např. rybaření, gurmánství, horolezectví, sportu, zvířatům, medicíně apod. Právě tato rozmanitost velmi imponuje západním čtenářům, jejichž komiksový svět se i přes velký pokrok v uplynulých letech takovou pestrostí nevyznačuje.    
 

Předpokládám též, že mnohým čtenářům se líbí specifický mainstreamový výtvarný styl – tj. design postav, skladba panelů, zvláštní komiksová symbolika, onomatopoia atd. – nicméně velké množství „klasických“ komiksových čtenářů se poměrně hlasitě nechává slyšet, že právě tyto aspekty je od čtení mangy odrazují. (Podle mé zkušenosti jde většinou o starší mužské čtenáře.)
 

Kromě odlišností (specifický japonský mainstreamový styl, žánrová pestrost) je třeba zmínit i to, že manga v mnoha ohledech staví na univerzálních hodnotách a emocích (přátelství, odvaha, láska, obětavost, strach ze selhání a samoty), a tím pádem má velmi vysoký potenciál oslovit téměř kohokoliv – jde pouze o to dopřát jí prostor, což není vždy snadné, viz níže.
 

V současnosti je v ČR poměrně velká poptávka po japonském komiksu; nakladatelství CREW, které mangu vydává od r. 2010 a v současnosti je v tomto ohledu předním českým vydavatelem, již vydalo cca 25 titulů (z 90 % seriály čítající 20 a více svazků, mnohé jsou zatím neukončené), přičemž každý rok přibírá cca 2–3 novinky. Kromě toho vyšlo v průběhu posledních 12 let ještě několik méně známých titulů v nakladatelstvích Zoner Press (již mangu nevydává), Zanir a Hanami (polské nakladatelství, které již na českém trhu nepůsobí). 
(Co se týče mé překladatelské produkce, přeložila jsem pro CREW zatím celkem 20 titulů, cca 180 svazků; k tomu ještě 4 různé samostatné mangy pro nakladatelství Hanami v letech 2010–2020.)
 

Nabídka nicméně zatím není příliš pestrá, z velké části jde o komiksy kategorie šónen/seinen (tj. pro chlapce a mladé muže), pouze několik komiksů spadá do kategorie šódžo/džosei (tj. pro dívky a mladé ženy). Podobně jako v Japonsku, i u nás platí, že čtenáři mužského pohlaví se drží spíše svých kategorií, zatímco ženy a dívky jsou flexibilnější a čtou i komiksy mimo svou kategorii. 
 

Rovněž je třeba podotknout, že vydávání mangy je nákladná záležitost a podmínky kladené japonskou snahou bývají přísné. Navíc je český komiksový trh stále poměrně malý, čemuž je samozřejmě třeba přizpůsobit náklad vydávaných komiksů – pro běžný komiks je za relativně velký náklad považováno 1500 a více svazků, což často nevyhovuje japonské straně zvyklé obchodovat s většími komiksovými trhy (Německo, Francie, Polsko). Mangu je tudíž nutné vydávat ve větším nákladu než je tento, což mnohá nakladatelství nezvládnou, obzvláště pokud jim nedůvěřivá japonská strana pro začátek nabídne tituly, které nejsou příliš známé, a tudíž si na sebe nevydělají.
 

Mé nejoblíbenější mangy jsou spíše ty starší, poměrně velkou náklonnost chovám především k produkci neformální autorské skupiny Čtyřiadvacátnice (Nidžújonengumi), působící v 70. a 80. letech 20. století. Dílo těchto autorek – ponejvíce dívčí manga historického i mírně filozofického ražení – je však u nás neznámé, takže zmíním spíš ten ze svých nejoblíbenějších japonských komiksů, který vyšel i u nás, a jenž jsem měla tu čest přeložit. Jde o historické drama Zpráva pro Adolfa (Adorufu ni cugu) z 80. let 20. století, jehož autorem je jeden z nejvýznamnějších japonských komiksových kreslířů Osamu Tezuka (1928–1989). Pro evropské čtenáře je tento příběh atraktivní mj. i proto, že se kromě exotického Japonska odehrává i v Evropě těsně před a během druhé světové války, a kromě vynikajícího výtvarného zpracování nabízí strhující lidské drama s nadčasovým poselstvím.

Anna Křivánková, leden 2021

 

Osamu Tezuka (japonsky 手塚 治虫 Tezuka Osamu, 3. listopadu 1928 Tojonaka, Osaka – 9. února 1989) byl japonský umělec, animátor, producent a doktor (lékařskou praxi však nikdy nevykonával), který se proslavil především svými manga příběhy. Mezi jeho nejznámější díla patří Tecuwan Atomu či Janguru Taitei. Díky novátorským postupům ve svých mangách je často nazýván Bůh mangy nebo japonský Disney.^[1] Je pohřben v tokijském chrámu Souzen-dži.

Ilona Doucková / Vliv Tezuky Osamua na pozdější komiksové autory
Pro Japonce je Tezuka Osamu významným komiksovým autorem 20. století, který si během svého života vysloužil přezdívky jako „bůh mangy“ nebo „japonský Walt Disney“. Mnozí ho znají jen jako autora úspěšných mang (japonských komiksů) jako Black Jack, Tecuwan Atomu, Džanguru taitei, Ribon no kiši, ale ve skutečnosti je jeho odkaz na poli japonského komiksu a animovamého filmu mnohem větších rozměrů. Práce se snaží především skrze analýzu sekundárních pramenů představit samotného Tezuku a jeho komplexní tvorbu, spojovanou s inovátorskými technikami a rozšířením tematické nabídky mangy, a nalézt jeho vliv v dílech pozdějších komiksových autorů (především u Čtyřiadvacátnic v oblasti šódžo a komiksových autorů spojovaných s jeho studiem Tokiwasó). Dále má za úkol krátce představit Tezukovu animátorskou tvorbu a jeho přínos japonské animaci. 
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/124555/

Historické pozadí japonského komiksu 

Satirická tvorba období Edo Na začátku období Edo (1603-1868) došlo k vzestupu obchodnické třídy, která si dokázala nahromadit velké bohatství a nyní lačnila po levné zábavě. Spolu se zvyšující se poptávkou a stále zrychlujícím se rozvojem tiskařské technologie se různé tisky (ukijo e, tobae...) a nenákladné ezóši staly masově vyráběným artiklem schopným měšťany uspokojit. Ezóši, knížky s erotickými či humornými obrázky, se lišily barvou použitého inkoustu a papíru, podle které se pro ně vžila i další označení jako akahon, kurohon, aohon a kibjóši (žluté, hnědé, červené a žluté knížky). Prostoduchý obsah, nízká cena, masová produkce, vázaný formát a velké rozšíření těchto knížek vede některé odborníky k názoru, že ezóši jsou přímým předchůdcem dnešní mangy. (Power 2009, str. 24) Na konci období Edo, působil slavný umělec Hokusai Kacušika (1760-1849), jež v sérii monografií Hokusai manga (sbírka černobílých tisků zvířat, rostlin a lidí) použil termín „manga“, kterým označil své obrázkové eseje, respektive hravě vyvedené malůvky, které měly sloužit především jako učební pomůcka pro další umělce. (Power 2009, str. 24; Berndt 2008, str. 6) 

https://www.blendspace.com/lessons/pjPwPnNGkUejyQ/manga-drawing-hokusai

Rané vlivy Osamu Tezuky

Šikana ve škole

Ačkoliv byl Tezuka již od malička obklopen mangou, divadlem a filmem, neprožil zrovna idylické dětství. Již od základní školy byl mezi spolužáky předmětem posměchu a škádlení kvůli vzhledu obličeje, který jim prý připomínal hmyz, a kvůli nápadným dioptrickým brýlím se širokou obroučkou. Písničky, které ostatní děti vymýšlely o jeho vzhledu, však patřily k tomu méně krutému zacházen, kterému byl Tezuka ve svém dětství vystaven. Před spolužáky, kteří ho šikanovali, se musel často skrývat, s čímž mu pomáhal jeho kamarád Išihara, jehož dům stál blízko školy. V těchto těžkých chvílích mu kromě maminky byla velkou oporou určitá skupina spolužáků, se kterými se sblížil a následně trávil čas. Tato skupina Tezukovým pocitům velmi dobře rozuměla, protože se sestávala z dětí, kterých se ostatní děti ve třídě stranily, jelikož je považovali za divné jedince či vyvrhely. A do této skupiny dětí, které stály mimo třídní kolektiv, patřil právě i Tezukův kamarád Išihara (přezdívaný „Inženýr“), který podnítil v Tezukovi zájem o sci-fi, astronomii a hmyz. (Tezuka 2010, str. 2, 6-9)

https://www.wikihow.cz/Jak-kreslit-mangu 

https://www.animeoutline.com/ 

INSPIRAČNÍ VÝZVA:
NAKRESLI MANGA HRDINKU/ MANGA HRDINU 

- inspiruj se SLAVNÝM, OBLÍBENÝM OBRAZEM, SOCHOU...
 Z HISTORIE DĚJIN UMĚNÍ (Sailor Venuše / inspirace Zrození Venuše, obraz namalovaný Botticelim, hrad Magelan - Tatlinova věž, kočka Artemis...)

- nakresli krátký strip / minimálně 1 str (3 okna/frame) /...akce viz hodina gymnastiky Minako Aino - využij všechny tobě známé zážitky (z oboru, předmětů)
- využij a vymysli transformační předmět své hrdinky - ...může být rozkreslena na 1 str pouze transformace/proměna 

Minako Aino (愛野美奈子, Aino Minako , přejmenována na "Mina Aino" v některých anglických úpravách) , známější jako Venus (セーラーヴィーナス, Sera Vīnasu ) , je románová postava v Sailor Moon manga série napsané Naoko Takeuchi.