VÝTVARKA / ZUŠ TEPLICE / Radka Müllerová: LEGENDA O DRAČÍ BRÁNĚ / úterý a čtvrtek PVV

Jedna z legend vypráví, že tisíce udatných kaprů každý rok na jaře podniká nebezpečnou cestu proti proudu Žluté řeky. Jednou za milion a mnoho let je vždy jen jediný kapr, který je tak silný a odhodlaný, že překoná všechny překážky, které na Duhové řece spatří. Nakonec doplave k ústí řeky, které je známo jako Dračí nebo Duhová brána. Když jí pokoří, vskočí do vodopádu a promění se v draka.

Čínské přísloví „Liyu tiao longmen“ má svůj původ v této legendě. V překladu to znamená „Kapr prochází dračí bránou“.
To znamená, že cíle lze dosáhnout po velkém úsilí, a proto se často používá ve škole před obtížnými zkouškami.

Drak je mytické zvíře, obvykle s hadími nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v mýtech, pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur.^[1] Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variabilitu jeho vzhledu, velikosti a vlastností. Draci se liší počtem hlav – například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm – i v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné) a také ve schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed).

Andělé v čele se archandělem Michaelem bojují s drakem

Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé.

Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště.^[2]

Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu.^[1] Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše v okolí a pojídají zvířata a lidi.

Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích.^[2]

Představa draka je velmi stará a může odrážet zkameněliny dinosaurů,^[3] ale také nemusí.^[4]
Dinosauři (z řec. δεινός – deinos + σαῦρος – sauros = „strašný ještěr“, někdy překládáno „hrozný plaz“) jsou rozmanitou skupinou živočichů (vývojově vyspělých obratlovců) tradičně řazená mezi plazy, která dominovala živočišné říši na pevninách této planety přes 134 milionů let^[1] v období druhohorní éry (zejména v jurské a křídové periodě, asi před 201 až 66 miliony let).

Tuto sobotu 24. dubna slaví svátek Jiří, k oslavě světce tohoto jména se každoročně konají Svatojiřské poutě, z nichž nejslavnější je ta pod horou Říp. Letos se bohužel žádná pouť neuskuteční a proto si aspoň připomeňme, kdo byl sv. Jiří.

Svatý Jiří je hrdina křesťanských legend, rytíř udatně bojující nejen za Kristovo učení, ale jako středověký gentleman symbolicky osvobozuje orientální princeznu z moci draka. Podle křesťanské věrouky byl římským vojákem, který žil ve 3. století a pocházel z dnešního Turecka. V České republice je mu zasvěcena řada kostelů. Především ty, které byly zakládány v prvopočátcích křesťanství.

V našem kraji je to románská rotunda na posvátné hoře Říp, která patří mezi nejstarší dochované stavby v Čechách.

Svatý Jiří bývá zobrazován jako středověký rytíř ve zbroji s kopím, který sedí na koni a zabíjí draka. Patří ke 14 svatým pomocníkům, je ochráncem opevněných sídel a strážných míst, patronem řady rytířských řádů, skautů, vojáků, řezníků, zbrojířů ad. a také nemocných. Od nejranějších dob byl vzýván jako patron proti moru, lepře, syfilisu, jedovatým hadům a čarodějnicím. Jeho atributem je rytíř na koni osvobozující princeznu, který zabíjí draka pohanství.

Boj s drakem symbolizuje boj dobra se zlem. Drak stejně jako had je obecně chápán jako symbol zla, a to nejen v naší kultuře, ale už v nejstarších náboženstvích světa.

Svátek sv. Jiří 24. dubna ještě částečně spadá do období Velikonoc. V lidových pranostikách je osobou, která otvírá nové vegetační období. Patří k jarním světcům, kteří mají na starost dobrou setbu a její ochranu. K dalším světcům, kteří se starají o jarní vegetaci, jsou sv. Dorota, Matěj, Řehoř, Vojtěch, Marek a Josef, každý má svůj úkol, který přispívá k dobrému životu lidí i přírody.

K svátku svatého Jiří se vztahuje řada pranostik a lidových pověr. Jedna z nich praví, že do jeho svátku se nemá sedat na ještě chladnou zem. Další pověra zakazuje v tento den pít vodu ze studny, protože hadi otrávili vodu jedem. Dále se říká: „Od sv. Jiří bývá ještě dvanáct mrazů“, „Na sv. Jiří nepohoda často hýří“, a také „Sv. Jiří zvítězil nad saní a zvítězí i nad zimou“. Bc. Markéta Valtrová Kašparová, kurátorka etnografických sbírek / Na svatého Jiří vylézají hadi a štíří

Socha svatého Jiří je jezdecká plastika na třetím nádvoří Pražského hradu. Socha představuje svatého Jiří jako jezdce na koni, rytíře v plátové zbroji a s kopím, zabíjejícím draka. Stojí na členitém skalisku s reliéfem rostlin a drobných živočichů. Odlili ji v roce 1373 bratři Martin a Jiří z Kluže, jak bylo zaznamenáno v účtech Pražského hradu. Kdo zhotovil originál, je dodnes předmětem odborných diskusí historiků umění. Mohl to být sochař pražský, sedmihradský nebo uherský (podle maďarských autorů).

Jde o jednu z nejvýznamnějších českých gotických soch z bronzu. Jezdecká socha byla poškozena v roce 1541 při požáru Pražského hradu, kdy jí urazili pravou ruku a ta musela být znovu přivařena. Jiná nehoda sochu postihla v roce 1562, kdy se na ni vyšplhali diváci, aby viděli na rytířský turnaj, sochu zvrhli a ulomili koňskou hlavu.

V současnosti se na třetím nádvoří nachází bronzová kopie sochy ze 70. let 20. století, kdy byl její originál přestěhován do expozice starého českého umění Národní galerie v Jiřském klášteře. Po zrušení této instalace byl zapůjčen Správě Pražského hradu a je dosud vystaven v expozici Příběh Pražského hradu ve starém královském paláci.^[1] Další novodobá kopie, sádrová s černou povrchovou úpravou, se nachází v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích a třetí je ve vestibulu Akademie výtvarných umění v Praze.