30/1 po A - MASOPUST

Téma dnešní hodiny: Návrh lidové masopustní masky

Venku chumelí a my jsme se rozhodli přivolat si jaro MASOPUSTEM. Povídali jsme si o čase veselí, o čase před půstem, o maskách. A na závěr bylo VYSVĚDČENÍ :-).

 

 

 

Nejznámější masky:

• Medvěd
• Klibna (šiml, kobyla, koníček)
• Brůna
• Nevěsta
• Smrt
• Kominík
• Masky řemeslníků (švec, řezník, hasič, policajt, kat)

Masopust (lidově ostatky, fašank, morav. voračky, voráčí, končiny či obecně karneval) je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna), má pevné datum, tak jeho konec na Popeleční středu je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března.

Masopust pak představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý jsou zvány ostatky, končiny, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.

 

Masopustní masky bývaly a dodnes jsou velmi rozma­nité. Některé, zejména ty zvířecí, mají velmi dlouhou tradici a pocházejí z doby před rozšířením křesťanství. Lidi vždy lákalo brát na sebe podobu zvířat a s ní i jejich vlastnosti - sí­lu, lstivost a další, které jim připisovali.
           
Masky zvířat se v Evropě užívaly po celý středověk, a to zejména v období zimního slunovratu a v průběhu zimních měsíců. Dokonce se objevovaly v kostelích a chrá­mech, kam se lidé chodili nejen modlit, ale také zpívat i tancovat. Mnoho set let se církev kvůli tomu rozčilovala a vydávala přísné zákazy, které brojily proti zábavám v kostelích a na hřbitovech.
           
Nejstarší záznamy o masopustních maskách jsou dochovány ze 6. století a poslední z polo­viny 16. století. Teprve v době rekatoliza­ce, tedy obnovování vlivu katolické círk­ve v českých zemích (zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století) se církvi po­dařilo aspoň omezit chození masek o vá­nočních svátcích. Vánoce byly v církevním pojetí spíše svátky klidu, rozjímání a tiché radosti nad narozením Krista, a pobíhání a tancování maškar se k nim nehodilo.
           
V průběhu staletí se reje masek omezily převážně na masopust, který byl vždy roz­verný a stal se příležitostí pro jejich uplat­nění. Se zánikem spousty lidových zvy­ků a obyčejů mizely pozvolna i maškary. Až v koncem 19. století se začaly znovu obnovovat. Velkou zásluhu na tom měli národopisní pracovníci a další nad­šenci, kteří v lidových zvycích viděli způ­sob posilování českého vlastenectví. A tak masopustní průvody a také jednotlivé typy masek, které dnes považujeme za tradiční, pocházejí až z novější doby, i když jejich základ je skutečně prastarý.
      
Existuje několik druhů tradičních masek, které se dodnes objevují pravidelně. Patří k nim například medvěd, klibna neboli ko­byla, Žid, bába s nůší. Počet masek v prů­vodu je libovolný, někdy je možné jich na­počítat až čtyřicet. Některé masky však v minulosti chodily samy nebo v malých skupinkách. Tak tomu bylo určitě když chodila klibna, nebo když se chodilo s medvědem. Tato chození nebyla vázána jen na masopustní průvod, ale pamětníci si ještě pamatují, že se chodívalo po celou dobu od Tří králů po Škaredou středu.

            Kdysi se ženám účast v průvodu zakazovala a rovněž jim byla zapovězenost se převlékat do masek. Dnes už to neplatí, přesto jde převážně o doménu mužů. Chození v některých maskách je fyzicky ná­ročné, navíc u některých typů (například baba) je zcela nemyslitelné, aby je předsta­vovaly ženy. Do takových masek, jako byl například Turek nebo Laufr, se dokonce mohli převlékat pouze svobodní chlapci. Na některé masy je dokonce potřeba i dvou „sehraných“ osob, to platí třeba pro klibnu – kobylu.

            Většina masek bývá zhotovena samotný­mi účastníky masopustního průvodu, zále­ží na jejich zručnosti a zkušenosti. V minulosti bývaly méně pestré, nicméně stejně pracné jako dnes. K jejich výrobě se po­užívají nejrůznější materiály počínaje pa­pírem, textilem a kůžemi, přes slámu, hrachovinu a trávu až ke dřevu, peří či žíním. Některé masky nebo jejich části se schová­vají, mnohé se každoročně vyrábějí znovu.
            Každá maska má typický způsob chová­ní, podle něhož hraje svou roli. Další zá­leží na fantazii a také trochu na hereckých schopnostech toho, kdo se pod ní skrývá. Každá postava vyjadřuje určitý typ, a pro­to bylo někde zvykem je dělit na červené - pěkné a černé - škaredé.
     
Většinou masky sehrávaly v domech malá divadelní představení podle daného scéná­ře. Jejich cílem bylo pobavit místní i sebe, způsobit chaos a nepořádek, zatancovat si s děvčaty...

            V každém kraji, v každé vesnici se tradice vy­víjely jinak, těžko by se hledaly dva stejné masopustní průvody. Vždy však byly účastníkem závěrečného masopustního průvodu dvě masky, kterým byla přisuzována plodonosná moc. V každé chalupě si museli zatančit s medvědem a vykoupit koníčka – klibnu.